Před pěti lety Národní institut zdraví (NIH) téměř ukončil biomedicínský a behaviorální výzkum na šimpanzích s tím, že jako nejbližší příbuzní člověka si zaslouží „zvláštní zřetel a respekt“.
Ale šimpanzi nebyli zdaleka jedinými nelidskými primáty využívanými ve výzkumu, tehdy stejně jako dnes. Zhruba 70 tisíc jiných primátů stále prožívá své životy jakožto výzkumné objekty v laboratořích po celých Spojených státech.
Ve středu bude NIH pořádat workshop o „pokračujícím zodpovědném výzkumu“ s těmito zvířaty. Zní to jako pozitivní vývoj. Ale jako někdo, kdo strávil desetiletí téměř každodenní prací s makaky v laboratořích na výzkum primátů, vím z první ruky, že „zodpovědný“ výzkum nestačí. Co ve skutečnosti musíme prozkoumat, jsou samotné morální základy zvířecího výzkumu.
Jako mnoho výzkumníků jsem kdysi věřil, že střídavé vědecké zisky ospravedlňují metody, které téměř vždy ubližovaly. Jako absolvent jsem na konci 60. let viděl, že moje přirozená odtažitost od úmyslného ubližování zvířatům byla překážkou tomu, jak jsem chápal vědecký pokrok. Říkal jsem si, že jsme zodpovědní, protože jsme zvířatům poskytovali dobrou stravu, bezpečné klece, dovedné a pečlivé ošetřovatele a veterináře – a hlavně, že to, co jsme se měli naučit, převážilo jakoukoliv momentální či prodlouženou úzkost, kterou mohla tato zvířata zažívat. Potenciál medicínského průlomu, vzrušení z výzkumu a objevování, zda byly mé hypotézy správné – a nezapomeňme na doutnající ambici – učinily můj přechod k „přísnějšímu“ postoji snazším, než jsem si dokázal představit.
Jedna z oblastí mého studia se soustředila na účinky rané sociální deprivace na intelektuální dovednosti makaků rhesus. Drželi jsme mladé, inteligentní opice odděleně od jejich rodin a dalších jedinců jejich druhu po mnoho měsíců ve zvukotěsných klecích, které zůstávali po 24 hodin denně osvětleny, pak jsme měřili, jak se rozpadal jejich potenciál pro komplexní společenské a intelektuální životy. Celou tu dobu jsem se uklidňoval představou, že tyto opice byly mými výzkumnými partnery a že vytvořením vývojových poruch u opic narozených v laboratoři bychom mohli lépe pochopit tyto poruchy u lidí.
(Dvě stovky šimpanzů, kteří vyrostli v laboratoři, budou propuštěny)
Ale bylo nemožné plně potlačit odpor ke všemu, čemu jsem byl dál svědkem a co jsem sám dál působil. Ve stejnou dobu jsem ve třídě začal čelit otázkám studentů, kteří se stále více zajímali o nesnáze laboratorních zvířat. Když jeden z mých studentů chtěl věnovat svou doktorskou dizertaci G44, samici makaka rhesus, která nečekaně zemřela během jeho výzkumu, myslel jsem si, že si dělá legraci; pak jsem si uvědomil, že pro něj byla G44 jedincem s jedinečnou osobností, ne jen oživlým předmětem, který produkuje data pointy. Bylo pro mě čím dál tím těžší a těžší tvrdit, že význam mé práce vždy převáží bolest, kterou jsem při ní působil.
Abych se uklidnil, dokončil jsem dodatečný fellowship z klinické psychologie, čímž jsem se hlouběji ponořil do reality lidských duševních chorob a toho, jak jim můžeme porozumět a léčit je experimentováním na opicích. Ale nakonec to mou důvěrou ve zvířecí modely otřáslo ještě víc. V lidských podmínkách bylo prostě tolik faktorů, které sahaly za experimentální kontext vytvořený ve zvířecí laboratoři. Složitosti v aplikování zvířecích dat na lidskou léčbu se nedávno staly šířeji uznávaným problémem.
Jak poznamenal filosof a bioetik Peter Singer, popisy skutečných experimentů ve vědeckých publikacích a univerzitních učebnicích jsou často očištěny, zbaveny deskriptivního jazyka, čímž úmyslně brání čtenáři získat pravdivý obraz emocionálního a fyzického mučení obsaženého ve výzkumu. Bez ohledu na ctihodné závěry, o kterých si říkáte, že máte za cíl, pokud se přichytíte při cenzuře popisu své práce, jste na morálně nebezpečném místě a měli byste naléhavě uvážit, co děláte.
Etický princip, který mnoho z nás používalo na ospravedlnění experimentů na primátech, se zdál tak jasným: Pokud je vám eticky zabráněno provádět určitý experiment s lidmi kvůli bolesti a rizikům, které zahrnuje, použití zvířat je oprávněné. A přesto výzkum sahající od kognitivní etologie k neurovědě jasně ukázal, že jsme systematicky podceňovali mentální komplexitu zvířat a jejich citlivost na bolest, a tedy potenciál k ublížení. Evidentní otázkou je, proč na ublížení, které zažívají tato zvířata, která musí při nejmenším lidem podobná, nezáleží? Jak změnila příslušnost k jiné skupině primátů, kteří zahrnují i lidi, automaticky morální vesmír?
V případě šimpanzů se NIH konečně rozhodla, že na ublížení záleží. Otázkou teď je, zda existují morálně významné rozdíly mezi lidoopy a dalšími primáty?
Jiné druhy primátů nejsou lidem tak podobní jako šimpanzi, a tak je pro nás těžší vcítit se do jejich laboratorního zážitku. Ale není pochyb, že mají strach z bolesti, trpí ztrátou druhu života, na jaký jsou jejich mozky a biologie zamýšleny, a bojují s přizpůsobením se ubikacím, které omezují vyjádření jejich zvědavosti a zájmů. Co jsem ze svého výzkumu zjistil? Ať už se to nazývá separací dítěte od matky, sociální deprivací nebo příjemněji znějícím „školkovým odchovem“, tyto manipulace působí tak drastické poškození napříč behaviorálními a psychologickými systémy, že by tato práce neměla být opakována. Jsou potřeba nezvířecí alternativy a měli bychom soustředit více pozornosti na jejich vývoj. Žádný výzkum není cennější než naše vlastní integrita a etická soudržnost a naše zacházení se zvířaty je přímým odrazem našich hodnot k životu a jednoho k druhému.
V roce 1974 byla vytvořena federální komise kvůli vývoji etických principů lidského výzkumu. Po téměř čtyři roky se Národní komise pro Ochranu lidských subjektů v biomedicínském a behaviorálním výzkumu scházela jednou za měsíc, aby vyvinula etické principy, na které spoléháme při lidském výzkumu. Principy sepsané ve výsledné Belmontově zprávě odráží morální dimenze lidského výzkumu, který nyní vládne této práci. Zpráva způsobila převrat v chápání dobrovolného a informovaného souhlasu, férového náboru subjektů a významu provádění analýz rizik a přínosů. Žádný podobný dokument pro zvířecí výzkum neexistuje.
(Paviáni jsou používáni při „frankensteinských“ zdravotních experimentech)
Uznat, že naše vážná práce jakožto vědců může být zdrojem bolesti a úzkosti cítících, bezmocných a nesouhlasících bytostí, může být složité. Federální vláda by měla ustanovit národní komisi, aby vyvinula principy, které povedou rozhodování o etice zvířecího výzkumu. Už jsme přiznali, že etická omezení experimentů týkajících se lidí jsou dostatečně důležitá, abychom byli ochotni vzdát se možných průlomů. Neexistuje žádný etický argument, který by ospravedlnil dělání toho samého zvířatům.
John P. Gluck, emeritní profesor psychologie na univerzitě v Novém Mexiku a člen fakulty v Kennedyho institutu etiky, je autorem nadcházející knihy „Nenasytná věda a zranitelná zvířata: Etická cesta vědce zkoumajícího primáty“.
Převzato z NY Times
Salátové listy 